Alta Via 1 je popisována jako nejkrásnější dálková trasa v Evropě. Netuším, zda je to pravda, protože to byl teprve náš několikátý dálkový trek, ale pro nás byla rozhodně WOW – jak krásami přírody (prostě nevěřila jsem, že po západní Americe, Havaji nebo Kanadě mě něco v Evropě může fakt dostat do kolen), tak obrovskou náročností (ne, nechoďte tuto trasu za 6 dní!).
Kudy kam na ni, co s sebou a přesný popis trasy ze severu na jih i naopak najdeš na natreku.cz nebo na svetoutdooru.cz podle Míši. My šli podle Míši (ne nejsem to já), pár částí jsme si upravili (ne zkrátili), podle časových možností (když přijdeš na nádherné místo, kde bys fakt chtěla přenocovat, ale je teprve po poledni a máš jen omezenou dobu dovolené, prostě nandáš batoh a jdeš dál). Určitě bychom si trek i prodloužili časově, naše trasa se doporučuje chodit 8-10 dní a má to svůj důvod – řekla bych že to není nic pro turistické “začátečníky” nebo fyzicky méně zdatné, nehledě na to, že tě může velmi zdržet počasí. Příště (ano, určitě chci jít znova!) bych se nestyděla jít jenom Hut-to-hut čili spát na chatě každý den, a to z několika důvodů:
1) máš lehčí batoh, protože se netáhneš se stanem a spacákem, vařičem apod.
2) každý den tě čeká sprcha a teplá večeře pod nos
3) máš víc prostoru užít si tu krásu, nemusíš tolik spěchat, nezaskočí tě celodenní déšť, protože víš, že spát budeš v suchu atd atd
Dny dole jsou popsány tak, jak jsme je šli my dva, s našimi zážitky, s mými doporučeními, co bychom třeba udělali jinak nebo co nás nadchlo, zklamalo apod. Je to jako vždy spíš můj zápisník. Takže kdo mě zná, ví jak jsem náročná, co mě rozhodí a co naopak potěší. Pokud Tě zajímá moje cesta, tak čti dál…
Den 0
Děti úspěšně odevzdány babičce a my dva přejíždíme na noc směr Řezno (Regensburg), o půlnoci dorážíme na hotel Dream Inn. V pátek ráno dáváme megaboží snídani v Rehorik, pak nás čeká celodenní 7hodinový přejezd do Belluna v IT. Jsme hotoví na nějaké zkoumání městečka, takže dáváme večeři na hotelu, připravíme batohy na trek a jdem spát.
Den 1.
Ráno vstáváme v 5.30, autem jedem do centra Belluna, kde hledáme neplacený parking. Docházíme pěšky na autobusové nádraží, busem v 6.55 jedeme směr Calalzo, přenosná 100km jízdenka zde stojí 8eur. Přestupujeme dál v Misurině (směr Tre Cime), kde platíme za osobu 12 eur! Za cca 20km jízdy! Jedeme do Toblachu, kde přestupujeme po hodině na poslední, již 4.autobus za dalších 8eur (pěkné okrádání turistů…) a jedeme směr Lago Di Braies. Peťa již ztratil čepici, házíme pokec se třemi Australany, kteří se vydávají na stejnou trasu jako my (potkali jsme je na trase pak jen jednou). Dorazíme k jezeru, jsme znavení z cesty, ale konečně se dostáváme k začátku treku. Než vyjdeme, naposled dáváme zmrzku a kafe v Emmas Bistro a vycházíme v 14.30 s asi 2hodinovým zpožděním. No nic.
Hned za jezerem je docela stoupák, potkáváme skupinku těžce naložených Čechů (s nostalgií jsme si zavzpomínali na naše začátky před lety s těžkým vybavením) a davy lidí /hnus , po 100 m mimo trasu už ale jdeme skoro sami. Dostávám křeče do chodidla (wtf?!) asi po hodině chůze, začíná jemně mrholit. Jdeme v tempu 900 výškových metrů nahoru, po 2 hodinách dojdeme na první Rifugio Biella (rifugio = útulna/chata s ubytováním pro dálkové turisty). Dáme pivko a apfel strudel, který je na každé chatce po zbytek treku, kocháme se výhledy, ale jsme zpocení a začíná nám být kosa. Tak jdeme radši dál. Pokračujeme na Senne Hute skrze krásné alpské zvlněné stráně se stády krav. Dáváme polívku, kafe a špekové knedlíky koupající se v másle! Mňam. Po vydatné večeři se vydáváme hledat místo pro stan. Všude samé krávy a lejna, nakonec máme super místo u vyschlého potoka, já si v hlavě klasicky vytvářím tragické scénáře, jak nám v noci padají za bouřky nalomené stromy na stan a napadnou nás krávy..Do stanu se schováme těsně před brutus lijákem. Hrajeme karty, Petr usíná. Ve 2 ráno nás budí naštvané krávy, že jsme v jejich rajónu. Dupou okolo stanu, přibližují se. Bojím se, Petr se směje a vyhání je klackem pryč.
Za dnešek jsme dali 12km namísto plánovaných 20km + jsme půl den ve skluzu.
932 metrů up/528 down.
Den 2.
Ráno v 6.30 nás budí stádo krav, mrholí, scházíme dolů do Pederu, kde doplňujeme vodu, dáváme capuccino a sendvič. Je lehce frišno, dost mrholí. Směr Lago di Limo odcházíme v cca 8.00. Dnes hlásí hodně bouřek a deště. Ze začátku klasický stoupák, funíme, prší. Dojdem na chatu Refugio Fanes, leje jak z konve, máme strach, kde budeme dnes spát?! Já dnes chci chatu, a tak servírka Daniela telefonuje do Rifugia Lagazuoi a zamlouvá nám 2x přespání ve společném pokoji. YESSS!
Jsme rádi, že bude kde spát, jen tam musíme zvládnout dojít. Míjíme poslední možnost na oběd (Ucia De Gran Fanes) protože je krásně, dokonce prokoukne i sluníčko a makáme vpřed. Po 45 min je pořád slušně a tak si rozbalujeme a chystáme první dry food obídek – trhané vepřové s rýží a tresku s bramborem. Jakože luxus v těchhle podmínkách! Během vaření začíná pršet, rychle balíme a u toho jíme a už přímo chčije!!! Následuje výstup na Forcela di Lago, neskutečně krásný a pak padák dolů. Dole Lago, zbývá nám již jen stoupání 3.5 km přes 900m up a 40 min! Na konci lehká krizovka.
CELOU DOBU chčije! Dali jsme to! MEGA náročný den ale todle refugio stojí za to!
20 km, trasa 1635 metrů up/804 down.
Den 3.
Ráno vstáváme okolo 6.30, venku 5 stupňů, koupelna, snídaně luxusní – vajíčka, slanina a hafo pečiva, teplé kafe. Pokec s dalším českým párem, před 9.00 už plná nálož na zádech a čeká nás prudké klesání úplně dolů, aby následoval strmý výstup opět nahoru na Cinque Torri – nádherné panorama pěti věží, vidíme na nich i horolezce (fotíme Hugouškovi).
Oběd dáváme v refugiu pod Cinque, noky a minestrone. Přečkáváme lehký déšť, hrajem karty. Pořád máme polovinu věcí vlhkých (stan, batohy, boty). Vyrážíme dál ve 14.00, prudké klesání dolů a pak opět stoupák 600 metrů nahoru, v 16.30 výborná čokoláda a štrúdl (Lago De Federa ve 2038 m.n.m.) – tohle místo si v mysli uchovám navždy. Škoda jen že jsme tu moc brzy na přespání. A tak v 16.50 razíme dál a hledáme místo pro stan. Přecházíme bránu, v cestě nám stojí kráva a čumí…já si zas myslím, že nás chce napadnout. Sestupujeme lehce dolů, voláme s dětmi, před námi se otevírají nádherné výhledy, čeká nás krásný západ slunce, vzduch je svěží ale teplý, splynutí s přírodou zkrátka. Přicházíme na Rifugio Citta Di Fiume, dáváme polívku a stavíme stan pod chatkou (povolili nám to). Večer vedle nás stanuje milá Číňanka, kecáme, měníme si dry food, má dobrý dry taco a různé čínské hovězí. Hrajem karty a okolo 22 usínáme.
Dnes nachozeno 23.2km, 1033up/1856down.
Den 4.
Vstávačka v 6.45, dávám výborný kempovací coffee drip, ovesnou kaši s borůvkami a ranní pokec s Číňankou. Vycházíme dál v 8.00. Lehce mrholí, furt svlíkáme a oblékáme bundu. Věci v batohu i boty naštěstí po dvou dnech jsou už suché. Dáme kafe a tvarohový koláček na Rifugiu v Paso Staulanza, pokračujeme dál a přichází brutus slejvák. Nevadí nám jít v dešti, ale nechceme mít zas promočené věci, tudíž neplánovaně zastavujeme u Agriturismo Malga u koz, kecáme s partičkou z Barcelony a hrajeme karty, dáváme panini formagio salami a pokračujeme dál velkým stoupákem. Stále větší a větší davy lidí a prudce nahoru, nahoře chata Coldai (2430 m.n.m), dáváme borůvkový koláč a nealko radler, vyčůrat a dál pokračujeme kolem Lago di Coldai. Počasí se umoudřilo, lidí za jezerem naštěstí ubývá, následuje neskutečné klesání po ostrých kamenech. Bohužel barefoot už mě dnes bolí a kolena trpí, nemůžu si skoro dřepnout ani kleknout a šlapky mě mega pálí. Vychází slunko, děláme si obídek na louce – polévku dhal a hovězí s bramborem. Dneska mám první velkou krizi, už fakt melu z posledního, slunko hodně pálí a jsme propocení. Fuj. Po dalších 5 km a prudkém klesání lesem docházíme na rifugio Vazzoler, chatu obklopenou vysokými skálami podobně jako v Yosemitech. Je tu spoustu lidí, kecáme s Belgičanama a Amíkama, dáváme kafe, pivo, těstoviny a polívku, ukecáváme na recepci sprchu 4min za 3eura (to prostě chceš, je to slast:)). Po svolení chatařů stavíme “nenápadně” stan opodál mezi stromy ale pořád pěcho kousek do chaty, kde si večer voňaví a osvěžení dáváme čaj, karty a kecáme. Usínáme opět okolo 22.
Dnes nachozeno 18.8km, 846 up/1048 down.
Den 5.
Vstáváme okolo 6.30, žádné stany už kolem nás nejsou. Před námi náročný výstup po šutrech, jsme total propocení a hotoví po 2 hodinách výšlapu v kuse hore. Výhledy jako na západě v USA nebo Skaliských horách v Kanadě, neskutečný. A za každým rohem se Vám otevírá jiný pohled, zeleň přechází v šutráky a ty zas v kleč. Po nekonečném výšlapu potkáváme partičku z Rakouska, jakého si Kevina Maleho, který si alta viu dává jen tak, nalehko, prostě ji běží…Suverénně nás do kopce předběhne (a jakože my fakt nejdem pomalu), nechápu nic. Potkáváme se po několika hodinách pro dnešek v cíli, mám pořádnou svalovku, docházíme na nejvíc punk Rifugio Sommariva al Pramperet .
Pro únavu ani neřeším docela crazy rádoby kuchtíka, který evidentně na něčem fičí, a totálně ucpané záchody a sprcha plná chlupů a bůhví čeho. Spaní velmi skromné, na palandách s ostatními. Naštěstí tam jsou ti Amíci ze včera, takový trochu pocit jistoty kdyby se něco v noci stalo (nevím co vlastně, ale ti provozující tu na mě nepůsobili bůhví jak friendly, nevím proč si myslím vždycky, že na takových místech mě v noci chce někdo okrást nebo zabít ve spánku?!). Nasazuju špunty a padám do mdlob, poslední sestup zítra a máme to za sebou.
Dnešek nejvíc náročný, výstupem i délkou. Moje kolena už nedávaj. Ty barefooty fakt byly chyba – ale zas nemám jediný puchýř, ha!
Nachozeno 22.5 km, převýšení 1231 up/1076 down. Ukrutný!
Den 6.
Vstáváme okolo 6.30 stejně jako ostatní spolunocležníci do zaprděného pokoje, dáváme kafe a velmi skromnou snídani a dnes nás čeká opravdu krutý sestup dolu cca 2000 m výškových. První si dáme lehké stoupání, pro tuto trasu vlastně již poslední a tak si to i užívám. Vzduch je čerstvý, ale hned při výstupu svlékám mikinu. Poté nás čeká klesání po vrstevnici dolů k prvnímu Rifugio Pian de Fontana, kde dáváme sýrový sendvič a kafe a dále klesáme po zbytek dne skoro 15 km přes Rifugio Furio Bianchet, kde zastavujeme na těstoviny a kecáme s Kanaďany. Kolena si už musím vázat obinadlem, protože ten nápor dolů nedávají a hned natíkají (s těma botama jsem fakt kráva no). Dolů k zastávce La Pissa mezi městy Agordo a Belluno, kde máme zaparkováno auto, pak už skoro běžíme. Nakonec nám bus stejně ujede a tak čekáme na další. Mezitím sbíráme krásné namodralé a růžové kameny v řece na památku pro děti a na skalku domů (doteď mi ten krásný trek připomínají). Nohy necítím, kolena mám dvakrát tak velké než normálně a brní mi, ale ten pocit, že jsme to dali, je zaslouženě povznášející.
Jako vždy po dálkovém treku přichází euforie z výkonu, zážitků a také radost, že jsme v cíli a čeká nás teplá sprcha a čistá voňavá postel a hlavně náruč našich šmoulů doma. Také ale neodmyslitelně nastupuje nostalgie z návratu zpět do reality a zároveň plánování další takové trasy. Hory mě sytí, vždycky z nich pár měsíců žiju a těším se na další zážitky.
Alta Vio, bylas boží a těším se na příště!
Závěrečný den nachozeno 18.5 km převážně sestupem dolů, převýšení 822 metrů up/2225 down!
Co jsem si nesla: v Ortovox batohu kindle, karty na hraní, krémy, prášky, drysac, nepromokavé ponožky, cbd balm cannor, drip coffee, gopro, hrníček, eko mini deodorant, trička na tři dny, jedny kraťasy a legíny, merino na spaní, spacák, ponožkoboty, část jídla. Zbytek oblečení na sobě. Vážil 12 – 15 kg.
Co jsem neměla a chybělo: impregnace (no comment), doklady (no comment), turistické kalhoty nepromokavé (no comment, zapomenuté na chalupě), ionty/magnesko, sedátko na mokrou zem, naimpregnovat bundu,gumičky do vlasů navíc, ortézy na kolena, chladící gel na zánět svalů.
Zjištění: nepotřebuju a už nebudu s sebou tahat Gopro. Zaprvé mi muž rozflákal vodotěsný obal (jsem mu to na chvíli půjčila), za druhé není to už vůbec user friendly. Veškeré fotky a videa natahám z mobilu a prakticky hned.