10 minut čtení
Po dlouhé době zde píšu, opět se zpožděním, během svého hektického (jak jinak se třemi dětmi) šestinedělí, svůj transcendentní zážitek, na který jsem se velice pečlivě připravovala celých devět měsíců.
Nejprve stručně shrnu své pocity ze třetího těhotenství.
Na začátku mi bylo opět zle, zkrátka permanentní tříměsíční kocovina umocněná ucpaným nosem, čili od prvního měsíce jsem si stříkala cca co 5 hodin Muconasal do nosu. Pakárna. Vzhledem k tomu, že se dvěma dětmi na krku jsem již neměla čas odpočívat, nebylo zbytí – byla to jediná možnost, jak se alespoň v noci trochu vyspat.
V 7.tt jsem začala v noci krvácet – resp. odtekla mi plodová voda, po vyšetření v nemocnici se ukázalo, že mám v děloze hematom cca 7×10 cm, tudíž šance že potratím byla 50/50. Nic moc na psychiku. V tu dobu jsem odjížděla s Hugem do lázní léčit jeho dnes již potvrzené astma (!) a jelikož jsem měla naordinovaný “klid na lůžku” (haha), tak jsem musela odjet bez Kvida:(. V tu dobu měl (a stále má) nosící období, což nepřipadalo pro mne v úvahu. Takže krom pár dní, kdy za námi přijel na návštěvu s tátou a babičkou, jsem ho skoro měsíc neviděla. Mám smutný pocit, že od té doby se mi odcizil a o to víc se fixoval na tátu. Bohužel v té době to nešlo udělat jinak. Věřím, že mu to snad vynahradím po šestinedělí. Mimčo vydrželo, na ultrazvuku nám ukázalo své kávové zrno a doktor potvrdil, že čekáme vysněnou holčičku. Emu. Od začátku jsme věděli, že to bude Ema.
2. trimestr probíhal standardně. Tedy asi tak standardně, jak to se dvěma dětmi jde. Co jsem si malovala narůžovo bylo, že se můžu konečně věnovat Kvidovi, že Hugo bude ve školce a snad krapet času zbude i pověnovat se sama sobě. Opět omyl. Hugo prakticky od listopadu, kdy jsme se vrátili z lázní, byl do porodu ve školce všeho všudy 5 týdnů. Bohužel, jeho imunita je tak slabá, že z každé rýmy byl zánět průdušek nebo při nejmenším kašel s teplotou a doprovodným foukáním ventolinu. Kvido to chytil hned v zápětí, ikdyž průběh byl vždy slabší a rychlejší. Já jsem to vždy schytala poslední. Takže s Emičkou v břiše jsme si prošly asi cca 6 “chřipkama”, covidem, očkováním proti němu a také ohromnou střevní chřipkou v 36.tt, kdy jsem už opravdu myslela, že z těch křečí a zvracení určitě porodím. Ale díky Bohu jsem neporodila. Nejhůř mi bylo (když nepočítám akutní stavy při nemocích) mezi 30.-36. týdnem. I dle fotek poznám, že jsem byla oteklá, brněly mi ruce a nohy, cítila jsem se extrémně zavodněná a nafouklá, přibírala jsem jako slonice, přestože jsem jedla pořád stejně.
Celý třetí trimestr jsem vedla lekce gravidjógy, kde jsem potkala spoustu úžasných podobně naladěných těhulek, se kterými jsme vzájemně sdílely své zkušenosti a rady, ale i strachy a obavy. Na tyto lekce jsem se vždy moc těšila, protože znamenaly drahocenný čas jen a jen pro mne a Emu (děkuji moc za babičky).
Poslední měsíc jsem si už vlastně užívala a každým dnem se těšila na Emičku. Od 36.tt jsem měla pravidelně silnější a silnější poslíčky, ale furt se nic nedělo. V té době se mi také všechny mé “otoky” z obličeje, rukou a nohou jakoby z ničeho nic slily pouze do bříška, a už jsem také nic nepřibírala. Fyzicky jsem byla unavená, ale s tím se se dvěma kluky dalo počítat. Hodně jsem už jen odpočívala, muž i babičky mi to dopřály a když to šlo, kluky si vzali na víkend nebo aspoň na odpoledne. To mi hodně pomohlo, protože už jsem nedokázala boty obout skoro ani sobě natož pak jim. Každé zohýbání (a že jich za ten den bylo, přece jen Kvido měl 2. narozeniny teprve den po porodu Emy:)) mi namáhalo spodek a celý podbřišek mě pak do večera táhnul a píchal. V noci jsem se už nevyspala prakticky od začátku těhotenství – buď kvůli ucpanému nosu, nebo kvůli neustálému probouzení se Kvida (které trvá doteď), nebo později kvůli obřímu pupku, který mi tlačil na močák a tak jsem v noci chodila minimálně 6x na malou.
Oproti těhotenství s Kvidem jsem si přidala pár rituálů, které jsem praktikovala ob den od 37.tt. Jelikož jsem oba kluky porodila dřív a vždy mi praskla voda, nějak automaticky jsem počítala s tím, že to s Emou bude mít podobný scénář. Samozřejmě, že nemělo. A tak jsem měla dost času vyzkoušet aniball (díky Bohu za něj), bylinnou napářku i rebozo šátek. Můj muž trpělivě pohupoval břichem v šátku každý večer před spaním, já se hezky nahřívala nad napářkou ob den a také praktikovala s aniballem, což bylo fakt UFF! Když jsem balonek se vším vypětím po dvou týdnech praxe nafoukla sotva na třetinu hlavičky dítěte, vzdala jsem to. Věděla jsem, že prostě moje tělo už ví, jak dítě vypudit ven pomocí dechu a nehodlala jsem se dál stresovat rozměrem. Aniball mohu každopádně jen a jen doporučit, za mne jeden z vynálezu století (a to jsem se mu u obou předchozích těhotenství kvůli předsudkům a nevědomosti fakt bránila).
Kde jsem rodila?
Poslední dny těhotenství jsem už přestala věřit, že Emča přijde dřív a samovolně. Stále jsem prováděla napářky, dávala si horké koupele a dovršením termínu mi došlo, že možná nastane chvíle, kdy v nemocnici začnou tlačit na pilu a budou chtít porod vyvolávat. Měla jsem domluvenou porodní asistentku, naprosto skvělou a empatickou paní Lenku Cimlerovou v Podřipské porodnici v Roudnici nad Labem. Pro Roudnici jsem se rozhodla z několika důvodů. Jedním z nich bylo, že jsem nechtěla u porodu svou dulu, ale nejlépe domluvenou porodní asistentku z dané nemocnice. To v Litoměřicích, kde jsem porodila Kvida, neumožňovali. A na Neratovice, kde přišel na svět Hugo, jsem od té doby moc chvály neslyšela, spíš naopak. V Litoměřicích se také moc netvářili na některé body mého porodního přání – jako nepřetržitý bonding, odnesení si placenty “domů” či nezavádění kanyly apod. V podstatě už jejich přístup a nedávná zkušenost s řízeným tlačením a celkově ne zrovna pěkným závěrem porodu rozhodl, že Emičku chci porodit jinde. Chtěla jsem, aby porod byl co nejvíc perfektní a byla jsem připravena i na případné komplikace a odchylky od “plánu”, ale na porod jsem se obecně velice těšila už jen proto, že jsem věděla, že je to naposled. I proto jsem o to víc chtěla být informovaná, připravená hlavně hlavou a srdcem a chtěla jsem si prostě tuto zázračnou událost naposledy opravdu užít. Nejlépe bez léků, opravdu přítomna.
Můj vysněný porod
Do porodnice jsem docházela od 37.tt, byla jsem tedy na 3 kontrolách. Nenechávala jsem se vaginálně vyšetřit (nechtěla jsem už žádné šťourání, nepotřebovala jsem vědět, zda se otvírám nebo ne, k čemu taky?!), chtěla jsem vše nechat přirozeně na Emě. Sestřičky i doktorky byly chápavé, pan doktor moc ne. No, chlap. Ale ustála jsem si to. Poslední návštěvu nešel natočit monitor, stejně jako Kvido Emička byla natočená zádíčkama na pravé straně, nebyla ještě “ideálně” dorotovaná a tak jsem na monitoru strávila asi hodinu, než mě propustili. Pan doktor odešel a zůstala vstřícná mladá paní doktorka Hradecká, která mne “ukecala” k vaginálnímu vyšetření – Hamiltona jsem ji ale vyloženě požádala, aby ještě neprováděla. Co si nevyžádáte, nemáte, anebo naopak – máte i proti své vůli – např. právě Hamiltona, o kterém se mnoho doktorů neobtěžuje ženy vůbec předem informovat, natož pak žádat o jejich svolení s provedením. Bylo to den před ofiko termínem porodu. Paní doktorka konstatovala, že jsem dole krásně připravená a že kdyžtak v pátek na další návštěvě uděláme toho Hamiltona. Hm. Bylo úterý.
Ve středu, čili 40 + 0 jsem pociťovala silnější poslíčky celý den, byla jsem i lehce nervózní, neboť muž odjel poklidně na celý den do práce, přece se nic neděje. Ve čtvrtek jsem mu ale zakázala už odjet. Od rána jsem měla již pravidelné kontrakce po 10 minutách. Nic dramatického, přece jen jsem už věděla co mě ještě čeká, ale prodýchat jsem je už musela. Zastavit se, minutku prodýchnout, jógový dech…a nechat odplout. Problém byl, že to tak probíhalo celé dopoledne. A celé odpoledne. Pravidelně, po 10 – 12 minutách, žádné prohlubování.
Pro kluky si přijel děda, neb jsem byla přesvědčená, že je to v hlavě a že dokud mi budou skákat po zádech a dělat doma bordel, tak prostě neporodím. Bohužel ani po odjezdu se nic nezměnilo. Proběhla napářka, horká hodinová koupel, sklenka červeného a dokonce i sex mezi kontrakcemi….NIC. Stahy byly otravné, bolavé, ale nic co by se nedalo rozchodit, nicméně intervaly mezi nimi stále jen co 10 minut. Zvládla jsem umýt okna, dát si skvělou tapas véču…Hlava už byla nervózní, muž si dělal legraci, že holt se prostě narodí až fakt na ty Kvidovo narozky a šel spát. Kvido měl druhé narozky za dva dny, ale já prostě už chtěla rodit. No a tak o půl třetí ráno, když jsem stahy nebyla schopna zaspat, jsem unavená a podrážděná šla probudit manžela, že prostě jedem – alespoň mě zkontrolují, a pravděpodobně si nás tam nechaj. Cesta autem proběhla naprosto v klidu, bez žádné kontrakce. V porodnici mě moje porodní asistentka zkontrolovala a dle očekávání jsem byla otevřená max na 1 cm. No nic. Se svolením mi udělala hamiltona, vůbec mě nebolel. To bylo cca půl 4 ráno.
Prý ať jedem domů, ať se zkusím ještě vyspat, protože jinak pokud se to do 12 hodin nerozjede, v případě že v nemocnici zůstanem, určitě mi budou chtít podat tabletu na vyvolání. To jsem nechtěla. A moje drahá Emička to vytušila. Najednou totiž přišla větší vlna po 4 minutách. Za další 4 minuty další. A další. Přesunuli nás na provizorní pokoj, kde jsem si lehla na bok a začala sténat. Vlny přicházely krásně, jedna za druhou s rozestupem 4 minut. Byly krátké, ale velice, velice intenzivní. Měla jsem pocit, že je mé tělo zvládá hůř než před dvěma lety s Kvidem. Propínala jsem se jako luk, nebyla jsem schopna se ovládat a ani jógový dech mi moc nepomáhal. Cítila jsem, že se otvírám rychle, bolest začínala být nesnesitelná, ale já věděla, že zdaleka nejsme u konce. Bylo asi 5 ráno, když mi sestřička pomohla přesunout se do horké koupele, otevřená jsem byla už na 8 cm.
V horké vodě se vlny rozlévaly po celém těle víc a víc, přesto rozestupy mezi nimi se nezkracovaly. Já ale už věděla, že se blížíme do finále. Bohužel, nestihl se ani klystýr. Sestřička mi rupla vodu a přišel ještě větší nářez. Po pár dalších kontrakcích mi s Peťou pomohli přesunout se na křeslo. Hlavičku jsem cítila stále níž a níž v pánvi a věděla jsem, že takhle přesně to má být. Žádný oblbovák, žádná chemie, byla jsem tam celou dobu hlavou i tělem, v přítomném okamžiku.
Bez váhání a rozmýšlení jsem si lehla na levý bok, Peťa držel pravou nohu a sestřička stlačovala levou spodní směrem k tělu tak, aby Emička měla šanci krásně dorotovat do pánve a protlačit se ven.
Záverečné (vypuzovací) kontrakce, bylo jich asi 6, byly ukrutné. Držela jsem se křečovitě tyče u postele a z hrdla mi vycházely zvuky, které jsem slyšela jakoby zdáli a nevěřila, že patří mně. Bylo to až animální, hlavou nepochopitelné, neovladatelné jakoby volání Emičky, aby už šla ven. Po třetí kontrakci jsem už přesně věděla, jak a kam směřovat svůj dech, abych Emičce pomohla na tento svět. Pocit, kdy se prodrala její hlavička ven, byl nejúžasnější a vůbec nebolel, najednou jsem ji cítila celou venku, teplou, mokrou, fialovou a neskutečně chlupatou na svém najednou prázdném měkkém břiše a objímala ji a děkovala Bohu, že je tady, živá, zdravá, moje nejdokonalejší holčička. Zamilovala jsem se do ní hned na první dotek a pohled. Bylo 6:53, čili 3 a půl hodiny od prvních intenzivních vln.
Prožily jsme spolu hodinový bonding, dotepání pupečníku, mazlení se kůži na kůži a tyto první okamžiky s ní v životě nezapomenu. Přeju takový porod každé ženě.
Šití proběhlo s Emičkou na mně, ani mě nebolelo – lehce jsem se natrhla v nástřihu po Kvidovi, vypuzení placenty bylo nic moc, ale to už jsem držela svůj poklad, takže jsem byla na obláčku.
Následně Emičku zvážili, změřili, zabalili a my s ní odjeli na pokoj, kde jsme se 3 dny jen mazlili a těšili na brášky domů.
A mé rady na závěr?
. Určitě doporučuji aniball všem, kdo už rodily, ale i těm, které to čeká poprvé
. Doporučuji mít sepsaný porodní plán/přání, a tvrdě si za ním stát
. Doporučuji připlatit si porodní asistentku či dulu. Je to smutné, ale empatie, pochopení a vedení co nejpřirozenějšího porodu v našich porodnicích JE možné, nicméně ne samozřejmé. Jakmile si za tuto službu připlatíte, máte téměř jistotu, že se bude porod odvíjet co možná nejvíc dle vašich představ. Toto tedy je alespoň má zkušenost, a také zkušenost spousty mých známých a přátel.
. Nejdůležitější je informovanost – nebojte se ptát, načtěte si informace dopředu. Rodila jsem 3x a až u posledního porodu mohu říci, že mě nic nepřekvapilo – byla jsem prostě konečně dostatečně připravená:)