Tak jsem se dočkala! První plánovaný termín přechodu celých Krkonoš s dětmi v červenci jsme zrušili kvůli mému zápalu plic, tak jsem si místo toho naordinovala půlku léta klid. A srpnový termín nám všem vyšel skvěle. Nejen, že po dvou týdnech dešťů po celé republice na nás vykouklo slunce, ale také krom nudlí u Emy a Huga nikomu nic nebylo. Tak Vám to sem popíšu vše den po dni, kudy jsme šli, co jsme si nesli a jak jsme to celá výprava zvládli. Bylo to neskutečné a já už mám roupy a vymýšlím, co zvládnem příští rok,…celá já.
Výprava: já, muž, naši největší nejmenší učitelé Hugo (5), Kvido (3), Ema (1). Jdeme stejnou trasu (cca 35 km), jako před dvěma lety s Peťou, ale to jsme šli sami 2 dny, teď si děláme pohodičku, a plán máme na 5 dní (5 dní aktuálního chození a 4 noci na chatách).
Den 0 – DEN ODJEZDU, čtvrtek
Dopoledne Peťa ještě pracuje z domova, děti lítají po zahradě, motají se pod nohama, dělají bordel. Já balím – 5 lidí na 5 dní do jedné 80l krosny. Co balím? Sepíšu to přesně, protože si to budu pamatovat dlouho – musela jsem balit velmi minimalisticky a jsem na sebe pyšná – nic nám totiž nepochybělo, nic nepřebývalo, co by kdyby pršelo anebo děti spadly do potoka, Ema prokakala bodýčka apod. V Tchibu jsem nakoupila dlouho plánované organizéry na cestování, do kterých jsem sbalila sebe a děti – na Peťu zbyla igelitka.
CO TEDY S SEBOU?
– klukům 3 trička s krátkým rukávem, 2 kraťasy (stačily by jedny), 2 sportovní rychleschnoucí turistické kalhoty/tepláky, 1 gumové boty, spodní prádlo na každý den, 3 ponožky (střídaly jsme, dětem nohy nesmrdí), lehkou vestu, lehkou mikinu, softshell bunda, čepku přes uši proti větru, kšiltovku, termoprádlo na spaní, muchláčka na spaní, zubní kartáček, léky (Hugovi kortikoidy na astma, paralen, ibalgin, nurofen sirup, vodička po bodnutí hmyzem/klíštětem – doporučuju od Pureessentiels, krásně voní a děti si ji používají samy, od stejné firmy mám roll on na bolest hlavy!pecka, sprej do nosu, dezinfekci na rozbitá kolena, náplasti), termobandaska na vodu, pončo do deště. Děti jeli ve sportovním, čili většinu oblečení si už nesli na sobě, celou trasu šli v barefootech, stejně jako já.
– Emičce 2 bodýčka na den, cca 5 plen na den (zastrkáno různě po kapsách v krosně, nakonec jich bylo zbytečně moc), 2x balení vlhčených ubrousků (stačilo by jedno, Krkonoše nejsou Tatry, chaty jsou po cca 5 km různě a voda teče všude), 2 legínky na den, jedny softshell kalhoty, softshell kombinézka, čepka proti slunci a proti větru, dudlíky, lahvičku na pití.
– sobě spodní prádlo na každý den, troje turistické ponožky, triko na spaní, 4 trička, 1 kraťasy, 1 legíny, 1 šusťáky, prošívanou vestu, 1 mikinu a 1 větrovku, pončo do deště. Hygiena – krém na tělo, opalovák 50ka, kartáček, pasta, hřeben, erární mýdlo/šampon pro všechny, jelení lůj, zubní nit, dětské nůžtičky… Boty navíc jsem neměla a nebylo třeba.
– manžel to samý co já, jen spodek si bral míň a přepíral si na chatách, měl boty navíc kvůli ostruze.
– odměny/motivace/doping – cca 1 tyčinka na den a osobu, kapsičky pro Emu, jesenky, lízátka…Měli jsme toho plnou igelitku, vlezlo se, ale příště berem jen na den – vše dokoupíme na chatách.
– nezbytnosti jako panáček z lega, dalekohledy pro kluky, buzola, turistické deníčky, dinosaurus, muchláček na spaní, trekkingové hole, gopro pro zvěčnění těch top zážitků, externí baterka na nabíjení, nabíječky na telefon, sluneční brýle, kšiltovky, kindle, rtěnka a pudr:)
Mám dobaleno, dojídáme poslední zbytky z lednice, uklidit zahradu, bazén, zabarikádovat dům a odjet na Emin spánek, plán splněn a jedeme směr Harrachov. A jelikož jsme gastrofreaks a všude kde jezdíme checkujeme průbězně Lukášovu gastromapu, udělali jsme si povinnou zastávku U Čápa. Krom výborného jídla je tu trampoška, lanová prolézačka, poznávací les, obří dřevěná kuličková dráha, a výstava fotek okolo Cimrmana, ten často navštěvoval zdejší maják a rozhlednu. A my začali stylově – knedlíčky s borůvkovým žahourem. Po krásném odpoledni stráveném zde (no jo, je to velice kids friendly místo) pokračujem dál do Harrachova do Pytlouna, kde se děcka docpou hranolkama na palandě. Vacation mode v plném proudu. Pytloun má navíc super dětský koutek s lezeckou stěnou, pingpongovým stolem a různýma kostkama i pro nejmenší. Ach, proč nejsou takové koutky v hotelích povinně?! Trávíme tu jednu noc před brzkým vstáváním a přejezdem busem do Úpy. Cena za nás za noc se snídaní cca 2300 Kč. Super deal.
DEN 1 – přejezd busem Harrachov – Malá Úpa – chata Jelenka (3 hod busem + 3.5km )
První den přechodu vstáváme v 6.30. Hugovi obecně dělá problém zvládat věci načas, nicméně jako nejstarší člen dětské části výpravy byl poučen, že se musí sám obléct, sbalit batůžek, obout, a to co nejrychleji. Závod sám se sebou. Nemohl dospat a fungoval skvěle. Ema taky, ještě spala v dětské postýlce, kterou jsme si vezli na tuto noc s sebou a dále necháváme v autě. V 7.00 jdeme na snídani, již nachystaní a nabalení. Připravuju rohlíky na cestu, kluci narychlo zblajznou minidonuty. Já nesu krosnu s Emičkou, cca 13 kg, a zkrátka vším, co se do ní vejde (není toho mnoho, lékárnička, pleny, ubrousky, čapky, gopro atd.). Zbytek nese Petr, cca 20 kg, vody na půl dne apod. Kluci si nesou své batůžky – v nich muchláček, kapesníky, dinosaurus, každý svoje pití a gumové boty, sváču, lízo, dalekohled a turistický deníček – na boudách totiž poctivě doplňujeme nálepky a turistická razítka. A jdeme. Ráno je to trochu opruz, neb musíme vše narvat do auta, Peťa nás hodí na autobusák a jede doparkovat auto ke známému na zahradu. Poté dobíhá pěšky na autobusák, zatímco já s dětmi čekáme s bagáží u busu. Nikdo nikde. Autobus odjíždí na čas v 7.40. Čeká nás úmorná cesta. Za začátku to děti baví, co by ne. Ale 3 hod jízdy do Malé Úpy, no prostě uff. Kvido část spal (3 roky), pak kňoural, to samý Ema (1 rok). Hugo natěšen (5 let). Okolo 11.00 dorážíme do Malé Úpy, kterou zkrátka miluju. V zimě i v létě. Oběd dáváme v Hradečance, jak jinak než top výběr a supr koutek, prvního Trautenberka dovolené, zmrzku a okolo 15.00 razíme směr Jelenka.
Hned při prvním stoupání sundáváme mikiny i čepky. Kluci ťapou krásně a já si pomalu zvykám na zátěž na zádech, Ema usíná. Cesta je nádherná, lesem, sem tam stoupání po kamenech, nic co by 3leté dítě nezvládlo. Kvido jde za ruku s tátou, Hugo mě žene vepředu. Na Jelenku dorazíme okolo 17.30. Jsem spokojená, protože přesně takhle jsem to chtěla – netlačit to, nespěchat, ale trošku si máknout. Každý rodič ví, že dětem je třeba to udělat záživný, jinak se na výletě nebaví nikdo. Nikam se tedy neženeme, pozorujeme brouky, sbíráme dřívka, šišky, klacky taháme s sebou…Na Jelence dáváme pivo, ubytováváme se a dáváme večeři a děti nanuk. Za noc s polopenzí tu necháváme cca 3100 Kč. Poměr cena/výkon super. Personál mega vstřícný, milý, ubytování velmi základní, socky na chodbě, ale vše čisté a dostačující. Dvě palandy dáváme k sobě. Kluci nahoře, holky dole. Kluci zalamují ještě za světla, Ema po mně skáče snad ještě hodinu. Před usnutím si chvíli čtu a poté odpadám do ticha.
DEN 2 – nejtěžší část přechodu Jelenka – Sněžka – Luční Bouda (7.6 km)
Ráno nás budí Ema skákáním na posteli, po ranní hygieně (kluci jsou k nesnesení neb pokoj je extrémně malý a bez úložných prostor, všude bordel a málo místa), jdeme na snídani. Šoking, máme vejce i párek, dělám rohlíkovou sváču a vyrážíme okolo 9.00 směr Sněžka. Hned za Jelenkou nastane prudké stoupání, bezmála 50 výškových metrů na 250 m, to je prostě uff i na mě, natož s báglem. Ale Hugo letí po kamenech vzhůru jako kamzík, Ema po půlhodině stereotypního stoupání a vedra usíná a pálí se (no, mažu padesátkou ale horské slunce je horské slunce), zpočátku s námi skoro nikdo nejde ale postupně nás předbíhají nadšenci jen s vakem na vodu (kde jsou ty časy, kdy jsem skončila 6.na horské výzvě?!). Dýchám, nasávám, nabíjím se. Zbožňuju to, zkrátka celým tělem miluju ten pocit, kdy se potíte, makáte, myslíte, že ještě kousek a prostě chcípnete buď na svalovou horečku nebo vám srdce vyskočí ven krkem, ale nakonec dojdete na vrchol, a koukáte okolo sebe, nikde nikdo…boží sytící momenty pro mě. Jdeme ale rozumně, Kvido je přece jen “nejslabší” článek výpravy a musíme mu to dělat hezké. Takže tatranka, lízátko, popřípadě si voláme šiškou ala vysílačkou, hledáme vzácné kameny apod. V poměrně dobrém čase dojdeme na Svorovou horu (1411 m.n.m.) a máme krásný výhled na Sněžku před sebou. Cesta českopolského přátelství je malebná. Jenže slunko brutálně peče a pro děti je to už moc, Kvido začíná kňourat a před náma bezmála dalších 200 m výškových. Na Sněžku docházíme s mnoha zastávkami, ale hrdi! Kvido to uťapal po svých, my to psychicky ustáli a Hugo vypadá, že si to snad i užívá. Na Sněžce mezi miliardou Poláků proběhne povinné foto, setkání s přáteli, pivko, turistická nálepka a mizíme odtud. To už Kvido odpadá. Nesu ho dolů a tím krásně posiluji celý core, jsem KO! Vedro, mrtě lidí, nemám to ráda. Kámoš nese Peťovu krosnu a Emu nese pro změnu Peťa. Docházíme na Dom Šlasky, kde se odměňujeme pivem, ukecáváme obsluhu, že platíme českýma (kde tu mám jako vzít zloté?!). Děti se zapatlají obrovskou točenou zmrzkou, mrčí, už nechtějí dál. Malí ekologové ale okolo domu posbírají veškeré rozbité sklo, co se tam v přírodě díku “ohleduplným” turistům válelo. Co jsem to za matku, že, že nechám děti sbírat sklo…mno nic. Kluci se zabavili, Emu zmrzka prohnala tak měníme pokaku plenu a valíme dál krásnou cestou směr na dnešní cíl, Luční Boudu. Ceny v Krnap jsou nechutné, to, že jdeme přechod a rádoby low cost, dávno neznamená, že se jedná o levnou dovču. Na Luční dáváme za pokoj za nás 5 skoro 7000 Kč! Ale máme vanu, čisto, úžasnou snídani, a pohádky v televizi na dobrou noc. No, nicméně těším se až budem moct s dětmi spát i ve stanu (ne, že by to teď nešlo, ale to by se musela jít jiná trasa/nést jiná bagáž/Ema by musela už chodit nebo my jít jen s klukama, do letošního konceptu stan zkrátka ještě nezapadá). Usínáme s liškama, z okna výhled na západ slunce.
DEN 3 – Luční Bouda – Bouda Bílé Labe – Erlebachova Bouda ( 6.7 km)
Po výborné snídani na Luční Boudě se fotíme s Bohoušem, chlupatým bernardýnem, na jehož počest vznikly dvě knihy, a pokračujeme údolím Bílého Labe až k Boudě Bílé Labe. Mírně klesáme celé 4 km, žádné prudké sešupy, přestože místy musíme překračovat větší šutry…ale to je pro kluky evidentně zábava. Výhledy do údolí a na protější svahy Krkonoš, které se nám celou cestu otevírají, jsou prostě dechberoucí. Miluju. Jedna z mých nejoblíbenějších částí trasy. Navíc téměř nikoho nepotkáváme, pár lidí v protisměru. Žádné děti. Každý kdo nás míjí kluky povzbuzuje, to se Hugovi líbí. Konečně si zvykl říkat Ahoj a Cześć ostatním, ikdyž je nezná. Kluci se předhánějí v hodu šiškou do stromů, a taky kdo šlápne mimo kámen utopí se v řece plné krokodýlů. Mega si to užívám. Ema mi zpívá za hlavou, ba babababa, mumumuuuuuu, bababababa…je snad na světě něco víc? Jsem na obláčku.
Na Bílém Labi dáváme už tradičně černou Barboru, na horách si dávám pivko prostě na každé boudě. Jednak do mě zapluje jen tak, druhak ho hned spálím (to je výmluva co…). Kluci u oběda nevydrží sedět, zlobí. A tak je jdeme trochu schladit do Čertovy Strouhy. Hugísek borec klasicky musí soupeřit s tátou a tak se potopí do ledové vody div mu pinďa neupadne. Ale má ze sebe radost. Dalších 2.5 km stoupáme až na Erlebachovu Boudu. A děti jdou úplně bezproblémově, přestože se jedná o pozvolné stoupání. Závěrečný stoupáček vyběhnou, protože Erlebašku už znají, nejsou tu poprvé. Ví, že je tu čeká supr zmrzka a dětské hřiště, mě zase aperol a nohy hore. A jelikož je neděle, hotel pořádá ohniště a my si za malý peníz k večeři opečeme buřtíky. Hugo si ještě zaplave ve venkovním ochlazovacím wellness bazénku, asi mu Bílé Labe nestačilo. Kvido a Ema tráví čas na písku na hřišti. Pro dnešek splněno. Jo, abychom ulehčili rodinnému budgetu tak nespíme přímo na Erlebachově Boudě, ale na přidruženém penzionku Martin, který našim potřebám opět dostačuje. Za noc zde necháváme cca 4000Kč i se snídaní. Dobrá cena na zdejší poměry a navíc jsme na samém vrcholu Krkonoš.
DEN 4 – Erlebachova Bouda – Moravská Bouda – Mužské kameny – Martinova Bouda (7.1 km)
První snídaně, kterou jsem si užila, neb Erlebaška má dva dětské koutky, kluci to tu znají, tak lítají bezostyšně nahoru dolů, je mi to jedno. Vychutnávám si všecko od tlačenky po lívanečky s žahourem a dávám posnídaňové kafe. Okolo 9.00 se chystáme vyrazit. Připravit svačinky jako každé ráno, kluci si nesou svoje, doplnit vody, namazat opalovákem, nasadit kšiltky a udělat kaku, a valíme směr Moravská Bouda. Na první zatáčce poptáváme sponečku od kolemjdoucí malé turistky, Emička totiž všechny ztratila a s těma jejíma vlasama v očích se na to nemůžu koukat. Sponečka nasazena, z dlouhých kalhot se převlékáme do kraťas a mažeme i ruce, nohy, uši hlavně. Krásnou trasou jdeme k Moravské boudě. Kluci jsou zmoženi, slunko fakt peče. Ema zalamuje. Na rozcestníku po prvním stoupáku se dáme doleva lesní zvířátkovou trasou až k boudě. Kluci v lese hledají vyřezávána zvířátka, my se dozvídáme, že tetřevi v Krkonoších už vyhynuli a že liška kadí vždy s výhledem – pak si všímáme každého borůvkového hovínka na vyvýšeném kamínku…a víme, že není od ptáka. Na Moravské boudě dáváme pivko, dvě, tři…Děti se druží s dalšími dětmi na trampolíně, my oddychujeme a obědváme. Po o dáváme tradičně nanuk (kluci colové calippo, no hnus, Ema cornetto…no comment). A čeká nás prudké stoupání k Petrově Boudě, poté až k Mužským kamenům. Což o to, trasa je to nádherná, je okolo 15.00 a tak míjíme spoustu turistů v opačném směru, ale je to náročnější stoupání. Kvido je prostě borec, opět to uťapal sám až k těm obřím šutrům, kde si s Hugem dávají zaslouženě housku z rána a jesenku. Emu prohnalo cornetto a tak ji při výměně plíny skoro umrzla dupa, protože nahoře dosti fučí a tak oblíkáme větrovky a mikči. Kluci ale kameny zbožňují a užívají si výhledy. Dále nám zbývá už jen lehký sešup dolů až na Martinovku. Kvido má dost, zakopává o vlastní nožky a závěrečný kiláček je už pro všechny kritický. Kvido řve, kňourá, rozbíjí si koleno, já už si taky říkám uff ale svým zvráceným způsobem si to stejně pořád užívám. Jsme přece spolu, všichni zdraví, na horách. Po dětských nudlích ani památka. Jojo, horský vzduch prostě svědčí tělu i mysli. Po náročném sešupu docházíme do cíle okolo 18.00. Skromné ubytko, nicmoc přístup a žádné dětské vyžití na boudě, nicméně teplá sprcha, čisté povlečení a ty nejlepší borůvkové knedle nás tu stály okolo 4000 Kč. Dnes je noc plná persejdů a padajících hvězd. My si nejvíce přejeme, aby Ema už usnula. Příští rok poťape též, protože to její skákání a lumpačení celý večer je po 4 dnech treku moc už i na mě. Poprvé trochu cítím koleno, záda. Ale nohy drží, to bude těma barefootkama – žádné puchýře a otlaky, nožky neoteklé a svěží. Kluci odpadají ještě za světla, Ema ani nevím kdy…také odcházím do věčných lovišť.
DEN 5 – Martinova Bouda – Labská Bouda – Dvoračky – Harrachov (7.1 km)
Ráno vstáváme s prvními slunečními paprskami, na boudách nebývají závěsy, což vysvětluje špatné usínání Emy a brzké vstávání. Do sedmi se ještě ale válíme v posteli, než se vzbudí kluci. Balíme vše do báglu a jdeme na snídani. Na celé chatě jsme krom jednoho postaršího páru a provozního sami. Na snídani opět zabalím pár rohlíků na cestu, kluci si sami mažou rohlík s medem. Okolo 9.00 jsme již na cestě směr na Labskou boudu. 2 km lehce stoupáme po kamenité stezce, nalevo výhledy na Medvědín a Zlaté návrší s Vrbatovkou, mrazivá vzpomínka na zimní výšlap v husté chumelenici. Kluci pozorují broučky, ládují se borůvkama a nikde nikdo, jen nás pět a celé Krkonoše jsou naše. Po hodince a půl docházíme na dle mého názoru největší architektonický nevkus, který hýzdí jinak nádherné svahy Krkonoš. Ačkoli se Labská Bouda rekonstruuje a nikdy jsem v ní nespala, tento pozůstatek socialismu bych s klidným svědomím nechala slehnout se zemí. Na boudě dáváme černé pivko, kluci nanuky a razítka do deníčků. Máme před sebou posledních 5 km celého treku a mně z toho začíná být smutno. Poslední zastávku děláme U čtyř pánů, potkáváme čím dál víc lidí, kluci si vyskakují do kroku, neb se už těší na závěrečný pohár a domů na svoje hračky. Slunce peče, Ema to po chvíli mrčení zalamuje a já si vychutnávám poslední chvíle společného zážitku. Cesta k Dvoračkám je prudká z kopce dolů, kluci ji běží a dělají blbosti, Peťa jim moc nestačí. Nohy se nám všem už motají, ale už tam skoro jsme. Na úplný závěr Hugísek propadá emocím a brečí, už ani nemůže chodit. Končíme na Dvoračkách . Peťa sjíždí posledních 5 km do Harrachova na koloběžce pro auto a tím je náš společný rodinný přechod Krkonoš zdárně u konce.
pozn. oproti 2 letům zpět jsme si trasu lehce doupravili, neb poslední den se dá sejít z Martinovky přímo po Harrachově cestě až k autu. Cesta je to určitě hezčí a se staršími dětmi bych ji prubla, jenomže v našem případě by 5 km navíc bylo už moc na dřeň.
A já jsem neskutečně hrdá.
. Na Kvida, že až na sestup ze Sněžky celou trasu ušel kompletně sám po svých. Ve třech letech. Kdo může říct, že ve třech letech přešel celý Krkonoše?
. Na Huga, že byl celou dobu tahounem, pomáhal bráchovi i mně a téměř vůbec nepindal a užíval si to s náma. Najednou nebyl čas na boje s bráchou.
. Na Emu, že mezi nás tak úžasně vplula a můžeme si tyhle chvíle užívat i s ní. Taky mohla celou dobu v krosně prořvat a zážitek by to byl jistě jiný.
. Na Peťu, že ač se tvářil vůči mému nápadu nedůvěřivě, celou trasu naplánoval a podpořil mě.
. Na sebe, že jsem to bezbolestně ušla, vše zabalila, naplánovala a zkusila to, protože teď už na 100% vím, že z takových výletů netřeba mít strach a můžu je s klidem plánovat dál.
Protože když něco děláte s nadšením, děti to z vás cítí a sdílejí s vámi. Já to říkám pořád
–
JAKÝ SI TO UDĚLÁŠ, TAKOVÝ TO MÁŠ!
FOTOREPORT
