Kluky máme s babičkou a dědou v zahraničí, a tak jsem rozhodla, že nebudeme s Emičkou trčet doma a na oslavu jejích úžasných 3 měsíců života jsme vytáhly tátu do hor. Pár dní poputuje Peťa s námi a pak si dáme babskou jízdu samy dvě. Nechť Vám je naše cesta inspirací. Celá trasa je sjízdná s kočárkem (ovšem doporučuji sportovní s většími gumovými koly pro občasné překonání větších kamenů či kořenů na cestě).
Trasa: Hejnice – Jizerka – Harrachov – Špindlerův Mlýn – Strážné – Jánské Lázně (sobota až čtvrtek)
Celkem nachozeno: 90 km
Sestava: já, Peťa (část přechodu) a největší hrdinka EMA
Cíl: už dávno nehoním kilometry ani čas, mým cílem je NEZTRATIT SE, naučit se číst v mapách!!! (jsem totálně marná totiž), DÁT to a mít celoživotní zážitek s Emičkou:)
Den 1: Přejezd z Lovosic do Hejnic
V sobotu ráno se balíme (já krosnu, Peťa krosnu a dvojvozík Thule Cross) a cpeme vše do aut. Jedeme každý zvlášť, neb Peťa se v půlce přechodu odpojí, musí pracovat. Jedeme přes Turnov, kde stavíme na skvělý oběd v našem oblíbeném Puku Bistru a pokračujeme dál do Jánských lázní, kde parkuju auto na placeném parkovišti pod lanovkou na Černou horu (parking 100Kč/den nám přišlo nejlepší řešení, všude ve městě jsou zóny nebo placené parkoviště). Od kamarádů máme půjčené další vajíčko pro Emu a přesedáme k Peťovi do auta, jedeme směr Harrachov. Původně jsme chtěli jet do Liberce a odtamtud vlakem, ale nějak nestíháme, tak parkujeme auto v Harrachově opět na placeném parkovišti u hotelu Orea (kde plánujeme přespat z PO na ÚT) a platíme si taxi do Hejnic (při dnešních cenách benzínu platíme 1100 Kč!). Ubytováváme se v soukromí v rodinném domku nedaleko centra a jdeme spát.
Den 2: Trasa Hejnice – Hřebínek – Knajpa – Smědava – Jizerka : 25 km
Ema vyspává a tak se z Hejnic vymotáme až okolo 11:00, což na celodenní pochod není ideální čas, ale nikam se neženeme. Sluníčko pálí, procházíme se okolo Hejnického františkánského kláštera a vyrážíme směr Hřebínek, kde na 6 km nastoupáme bezmála 500m. Pro začátek celkem ostrý start. Krosny máme relativně lehké (něco okolo 5kg), protože spoustu nám toho veze kočárek. Na Hřebínku dáváme pauzu a pivko a pokračujeme dál po žluté cyklostezce (Hřebenovka 22) 7 km ke Knejpě. Asfaltka se mění v panelovou cestu, je příjemná, míjí nás často cyklisté, ale nevadí nám to. V pohodě by se zvládla s normálním kočárkem. Na Knejpě dáváme další pauzu na sváču a kojení a ještě nám zbývá 12 km do cíle. Je okolo 16.00 tak musíme dát do kroku, moc se neflákáme. Jizerská magistrála je krásná, panelová cesta přechází v prašnou, jdeme téměř po rovince, kde už ubývá cyklistů. Na Smědavě dáváme kafe a čeká nás posledních 6,5 km do cíle. Poslední 4km dlouhý úsek panelů mezi lesy už jdeme úplně sami. Je příjemný vzduch, cesta je ve stínu. Sbíráme borůvky a na Jizerku docházíme v 19.00. Ubytováváme se na Pyramidě, dáváme večeři a necítíme nohy. Emička první den naprosto skvěle zvládla. Okolo 22:00 padáme všichni únavou do krajiny snů.
Den 3: Přechod z Jizerek do Krkonoš – trasa Jizerka – Harrachov: 13 km
Po snídani vyrážíme okolo 10.00 z Jizerky. Kocháme se přírodou, nikam nespěcháme, víme, že dneska to bude nejlehčí den. Z Pyramidy se vydáme po červené cyklostezce směrem k rozcestníku Pod Bukovcem, kde se dáme ostře doleva a většinu cesty jdeme již lesem. Jizerská cysklostezka je klasická asfaltka, trochu nudná, ale s kočárkem ideální. Většinu trasy lehce klesáme, stoupák je až za Martinským údolím doleva lesem. Přecházíme řeku Jizeru, pomyslný předěl mezi Jizerskými horami a Krkonošemi. Doufáme, že se občerstvíme, bohužel je pondělí?! a vše v okolí je zavřeno. Po prudším stoupání lesem s kamínky a kořeny (díky bohu za Thule), přicházíme k bufetu U Mašinky na Harrachovském vlakovém nádraží – opět pondělky zavřeno! Dáváme ale pauzu, Emička se potřebuje protáhnout a napít. Dál nám zbývá cca 4 km do cíle – čímž je Orea Resort Sklář. Pokračujeme mírným klesáním lesní neznačenou cestou, kde překračujeme spadlý strom. V Harrachově dáváme oběd v hospůdce Za Pecí a pak míříme rovnou na hotel, kde mám za odměnu masáž. Je to náš poslední společný večer ve třech – od zítra si jedem s Emou dámskou jízdu.
Zpočátku jsem si říkala, že to bude pěkná “nudička” bez stanu a krosny narvané jídlem a vším potřebným na 5 dní. Jsem nakonec ale moc ráda, že na první přechod s 3měsíčním mimčem jsem za dámičku a spím po boudách a penzionech, protože nohy mě pekelně bolí už druhý den a představa stanu bez sprchy a postele za odměnu po celém dni je pro mne teď vcelku bláznivá. A to Ema je naprosto skvělá, zatím to zvládá téměř bez pláče.
Den 4: Trasa Harrachov – Dvoračky – Horní Mísečky – Špindlerův Mlýn: 19 km
Ráno po snídani před 9.00 vyrážím sama s Emou ve vozíku a s krosnou na zádech z Orea hotelu směr Špindlerův Mlýn. Tlačím vozík o váze cca 25 kg, na zádech zpola prázdnou krosnu cca 5 kg(nepotřebné věci a špinavé oblečení nám odvezl Peťa, který jel ráno domů autem). 8km pokračuju po červené cyklotrase, podél Ryzího potoka, přičemž většina cesty je pozvolné stoupání o bezmála 500 výškových mětrů. Cesta je asfaltka, místy je stoupání poměrně ostré, ale v kopci nezastavuju – základem pro mě je JÍT, dokud Emička spí. Ema se probouzí až na Dvoračkách, kde se odměňuji výborným krkonošským kyselem a domácí pletýnkou, kojím Emu a pokračuji dál v cestě. Nejprudší klesání mě čeká hned vpravo za Dvoračkami směrem k Sedlu pod Dvoračkami – dlážděná cesta střídá kamenitou lesní cestičku, úsek je ale dlouhý jen cca 600 m – klesání cca 16% což není málo. V tuto chvíli si uvědomuji, jak je důležité mít obuv s dobrou podrážkou – ani jednou jsem neuklouzla (šla jsem jako vždy v trailových barefootech) a taky brzdičku na kočáře (Thule Cross ji bohužel nemá – po tomto výletě hned pořizuji!). Dále pokračuji po cyklotrase a klesám na asfaltce o dalších 140m až k ostré zatáčce doleva, kde se asfaltka mění v lesní kamenitou cestu. Cesta z kopce mi není vůbec příjemná – kočár mám prakticky pořád na zadních kolech a táhne mě dolů, musím hodně brzdit nohama což je samozřejmě náročné na kolena a palce u nohou skoro necítím. Na cestě nikoho nepotkávám až k hlavní cestě, kde mě již míjí auta. Trasa k Horním Mísečkám bohužel poslední 2 km vede po silnici. Na Mísečkách dávám kávu a další hodinu čekám, než se Emička probere ze spánku. Kojím, pohrajeme si a vyrážím dál. Cestu si krátím po červené Krkonošské magistrále přes červenou sjezdovku Medvědín až dolů do Špindlu (oproti cyklotrase si ji zkrátím o téměř 4 km!). Cesta s vozíkem je v pohodě, sklon sjezdovky je sice prudký, ale zvládly jsme i přes větší kameny bez obtíží. Ve Špindlu večeřím v Lebedě a ubytováváme se v penzionu U Komárků. Nabíráme síly na další den přechodu.
Den 5: Trasa Špindlerův Mlýn – Strážné – Dvorská Bouda: 19 km
Po snídani vycházím ze Špindlu po 9.hodině. Jdu rovnou po červené cyklotrase – Krkonošská magistrála, doprava pod Hromovku mě hned na začátek čeká prudké stoupání po panelové cestě – cca 200 výškových metrů na 3,5 km. Až nad Hromovku stoupám, ale dál jdu po pěkné kamenité cestě lesem, téměř po rovince. Kochám se výhledy nad Labskou. Neflákám se, protože má přijít déšť. Od Krásné pláně klesám 200m až do Strážného po pěkné asfaltce lesem. Opět musím dost brzdit nohama, vozík vezu na zadních kolech. Procházím kolem Šestidomí s výhledem na pastviny s koňmi. Začíná poprchávat a do Strážného přicházím před polednem. Do 14.00 čekám v Obecní restauraci – venku je slejvák a Ema stále spí. Po obědě a nakojení pokračuji dál, čeká mě mírné klesání po silnici až k Lomu. K Hříběcí boudě začíná stoupání, ale to si ještě moc neumím představit, co přijde. Od Hříběcí boudy postupně stoupám prakticky 7 km až k Dvorské Boudě. Cesta je na kočár ideální, asfaltka, nemíjím jediného turistu, snad asi jen dva cyklisty, kteří na mě koukají, jako bych spadla z višně. Před sebou tlačím 25kg vozík, Emička naštěstí pěkně spinká. Asi po hodině stoupání mě ale přepadá krize – psychická i fyzická. Zastavuji čím dál častěji a pořád kontroluji mapu, zda se přibližuji alespoň k Rennerovkám. Cesta se zdá být nekonečná. Míjí mě pár aut v obou směrech. Na rozcestníku u Zadních Rennerovek si říkám “uff, už jen 2 km do cíle“, cesta je krásná, ale POŘÁD do prudkého kopce. Výhledy taky stojí za to, na obzoru se tyčí Černá Hora, smráká se a začíná být chladněji. Nakonec ty poslední km jdu snad 40min! K Dvorské boudě dorážím za deště, ale už rezignuju – pláštěnku dávám jen na kočárek. Na boudě brigádničí omladina, všichni jsou moc milí. Jídlo taky super. Nejde mi usnout – omladina lítá po chodbách do jedné ráno, ani Emě to moc nevyhovuje. Jsem ale vděčná za postel a sprchu, přestože je společná (ta sprcha:)). Tato noc je nejhorší – Ema prakticky co hodinu saje, a tak se ani jedna moc nevyspíme.
Den 6: Trasa Dvorská Bouda – Výrovka – Pec pod Sněžkou – Černá hora – Jánské lázně: 14 km
Po snídani vyrážíme volným krokem kolem Chalupy Na Rozcestí směrem k Výrovce. Je krásně chladno, 15°C, ale sluníčko kouká zpoza mraků. Před námi nádherný výhled na hřebeny Krkonoš a taky její královnu – Sněžku. Kochám se, jdu pomalu, potkávám pár nadšenců, kteří spali kdesi nahoře. Nevím proč jsem si myslela, že poslední den bude za odměnu. U Výrovky jsem se dala doprava dolů do Pece po Čertových schodech a scházím 5 km dolů. Cesta je pro kočárek fajn, ale mně asi upadnou palce u nohou – opět brzdím nohama, vozík na zadních, bez brzdičky to dá zabrat (pozn. měla jsem to risknout po červené přes Liščí horu – tam jsme šli před 4 lety s městským kočárkem s Hugem, Peťa musel kočárek sice poponést, bylo tam hodně kamenů, ale jinak se to dalo zvládnout). Sama jsem to nechtěla přes Liščí Horu riskovat a tak proto jsem se rozhodla pro cyklotrasu. Konečně přicházím do Pece pod Sněžkou, abych si dalších 7km pro změnu vyšlápla zase nahoru! Svítí slunko a je citelně tepleji, než bylo ráno – však jsme také o víc než půl km níž. Stoupák ke Kolínské Boudě je celkem prudký, nicméně Emička stále spí, tak musím jít. U Husovy boudy už Ema pláče, přendávám ji do nosítka a ve vozíku si vezu krosnu. U Pražské boudy kojím, jsme konečně na vrcholu. Obědvám na Kolínské Boudě, kde malé holčičky od sousedního stolu obletují a zabavují Emu. Poslední 3km k Černé Hoře jsou snad nejobtížnější co se terénu týče za celou trasu. Přestože jdu po cyklotrase, vozík musím táhnout za sebou po zadních kolech, všichni cyklisté sesedají ze sedla, kopec je nemožné bez motorku vyjet. Nejde o prudkost, ale o terén – samé balvany, kořeny, výmoly. Obejít se to ale nedá. Okolo 15.00 docházím k lanovce na Černé Hoře a za 140Kč si kupuju jednosměrný lístek dolů do Jánek, kde mám auto. Zvládly jsme to!
Co jsem měla s sebou:
Pro sebe:
– boty, ve kterých jsem šla a jedny cukle na přezutí
– softshell bunda, bunda do deště (měla jsem pláštěnku plus i pončo, které zároveň sloužilo jako první vrstva pod deky pro Emičku, když jsem ji pokládala na zem)
– funkční tričko na každý den + 1 hrubší s dlouhým rukávem
– spodní prádlo na každý den, ponožky
– hygiena – tahala jsem si vše svoje včetně krému a opalováku, ale jen na Dvorské Boudě jsem potřebovala – jinak všude bylo mýdlo i šampon
– legíny, 2x kraťasy, 1x funkční kalhoty do deště
– externí baterie na nabíjení mobilu
– minilékárnička – náplast na puchýře apod.
– 2 litrové termosky na vodu
– pumpičku na kola (ale lepení jsem neměla:))
-staženou offline aplikaci mapy.cz
Pro Emu:
– zásoba plen a vlhčených ubrousků (dá se ale dokoupit v Harrachově, Špindlu..). Nám stačily 4-5 plen na den.
– 4 látkové pleny na ublinkávání, utírání
– 5 bodýček na spaní, 5 triček a kalhot + 2-3 navíc (já vždy beru víc, nikdy nevíte, kdy se mimi prokaká, pročůrá…nakonec mi to tak akorát vyšlo), ponožky
– čepičku, bundičku, 2 mikiny
– 2 dečky – jedna zavinovačka a chlupatá dečka, kterou jsem ji přikrývala
– měla jsem i fusak – vlezl se pod miminkovník do vozíku, ráno bylo i 14 stupňů, nakonec jsem ale nevyužila – stačila bunda a deky
– nosítko Tula to grow
– dvojvozík Thule Cross- uvezl spoustu věcí, čili jsem šla s poloprázdnou krosnou
Malá je prozatím opravdu nenáročná, neb ji plně kojím. Prakticky pořád je ve věku kdy hlavně spinká, leží, kouká a papá. Nic víc nepotřebuje, o to cesta byla jednodušší. S větším miminkem už musíte řešit příkrmy, kde ohřát jídlo a mlíko, víc špinavého oblečení, protože se plazí a leze, musíte jezdit jen na spánek, jinak vylézá z kočárku…
Oblečení, baterky apod. jsem měla v nepromokavých pytlících, nejlepší jsou závěsné – dají se připnout na madlo vozíku. Šla jsem opravdu “nalehko”, ať mám vozík i krosnu co nejlehčí. Měla jsem s sebou raw tyčinky, ale nesnědla jsem je – jedla jsem na boudách a bufetech, abych si nemusela vše tahat s sebou.
Co mi chybělo:
– jednoznačně brzdička na vozíku! Jinak jsem se snad poprvé sbalila perfektně:)
Byl splněn cíl? Jednoznačně ANO!!! Ani jednou jsem nesešla z trasy a zážitek mám na celý život! Už se těším, kam vyrazíme příště – třeba už v plné sestavě a s Emou v krosničce:)