Zbožňuji, když kolem sebe vidím a bytostně cítím měnící se roční období. Na každém si něco užívám a něco z něj využívám. V Praze a obecně ve městě jsem si toho tolik nevšímala. Nebyl na to čas. A přesto je to pro mou osobu tak obrovsky důležité. S příchodem dětí a s přestěhováním na maloměsto do přírody mě to tak nějak ale pohltilo a mám pocit, že mě to hltí čím dál víc. Ne, nestala se ze mne najednou zahradnice nebo bylinkářka, ani nebydlíme na stromě nebo se z nás nestali “batikovaní lidé”, ale mnohem více mám čas pozorovat přírodu kolem nás. Nějak jsem asi dřív nevnímala, že mi něco chybí, ale teď mám pocit, že přesně toto je to pomyslné “něco” co jsem možná v hloubi duše hledala k dokonalému pocitu štěstí, k tomu, abych se cítila “úplná”. Odstěhování z města pro mne byl jednoznačně správný krok.
Na podzimu nasávám takovou tu pochmurnou náladu. Mám pocit, že mnoho lidí nemá rádo déšť, ale já to fakt zbožňuju. I vůni suchého spadaného listí nebo zkvašených jablek napadaných pod jabloní, když je nestíháme posbírat. V zimě bobování na zahradě, sněhuláci, horké kakao doma u krbu, vůně a zvuk praskajícího dřeva. Na jaře jak všechno kvete, fialkami a sedmikráskami posypané vajíčka k snídani, velikonoční nádivka s kopřivami ze zahrady. Ptačí zpěv ráno a včelky všude. A večer to ohlušující ticho. A léto na zahradě s dětmi je pro mě zkrátka nejvíc.
Zrovna včera jsem se cítila fakt jako dítě. Prožívala jsem takovou tu boží dětskou radost. Trvalo to pár okamžiků, ale žít z toho budu ještě dlouho, to vím.
Po úmorných vedrech měla přijít konečně bouřka a vzduch se ochladil. Obloha zešedla a já měla uspanou Emičku i Kvida (tak trochu zázrak). Popadla jsem Huga a malý proutěný košík, a letěli jsme na zahradu posbírat pár třešní na koláč. Strašně jsme spěchali, protože jsme čekali ohromný liják. I vzduch už voněl blížícím se deštěm a hromy burácely v dálce. Hugísek vyšplhal na strom a nadšeně házel třešně po hrstech do košíku. Byl natěšený stejně jako já. Já je sbírala do sukně. Najednou nás ochladily první kapky deště. A tak jsme běželi, co nám nohy stačily, zpátky do baráku a z okna spolu pozorovali nádhernou letní bouřku. A pak jsme spolu pekli. Ta chvíle byla zkrátka obrovská…
Původně to měla být bublanina. Potom mřížkový koláč. Nakonec je to opět inspirace mnoha recepty a zde je slátaný recept, který dopadl líp, než jsme čekali. Hugis to zhodnotil takto: “mami, fakt dobže to upekli, viď?“:
Těsto:
400 g mouky (použila jsem půl na půl hladkou pohankovou a polohrubou pšeničnou)
200g změklého másla
špetka soli
voda od oka
rozkvedlané vajíčko na potření těsta
Náplň:
mísa vypeckovaných třešní s láskou trhaných
4 lžíce škrobu (použila jsem tapiokový, neb jiný bezobalově nekupuji)
zasypat třtinovým cukrem, cca 1-2 hrnky dle chuti a sladkosti třešní
lžička másla
mandlové lupínky na posyp
Postup:
Mouku smíchám s máslem, pomohl mi robot. Když je z těsta jakoby drobenka, přidám vodu a sůl a míchám dokud se těsto nelepí. Přendám na folii a nechám dotuhnout v lednici (mně to moc neztuhlo, dala jsem totiž víc vody, práce s těstem byla pak náročná, ale i tak se těsto v troubě nakonec povedlo).
Vypeckované třešně promíchám v rendlíku na plotně s cukrem, trochou másla, škrobem a míchám dokud třešně neprobublávají. Dám stranou vychladnout.
Těsto z lednice přendám na kulatou formu vymazanou máslem nebo jiným tukem, vmačkám do formy. Pokud je těsto správně ztuhlé, dá se vyválet, ale mně toto zkrátka nikdy nejde, takže vmačkávám. Těsto pokladu třešněmi. Posypu mandlovými lupínky, okraje těsta potřu vejcem a posypu lehce třtinovým cukrem. Peču na 200°C cca 45 min.
Kluci jedli ještě za horka. Zasypali mě pak pusama sladkýma od třešní. To je pro mámu ta nejlepší pochvala, ne?
