Další léto tady a já už zas cítím svoje neklidné nohy (i mysl). Posledních 10 let prakticky každé léto chodím nějaký pochod nebo přechod hor…Před dětmi to byly krásné Nízké Tatry, Fatra, hory v USA a Kanadě, s dětmi potom přechod Jizerek a Krkonoš, taky se dalo, ale logistické plánování a balení je prostě složitější – přece jen kočárek všude neprojede a mininožky toho tolik nenaťapou…
Loni jsem s kamarádkou šla dva dny Hrubý Jeseník a zděsila jsem se, když jsem po roce zjistila, že jsem si sem neuložila jedinou fotku nebo mapu přechodu…zkrátka člověk si to pak už za pár let nepamatuje a musí hodně dolovat v paměti a telefonu, kudy jsme to vlastně šly? Jakým vlakem jsme jely a kde jsme si dávaly to pivo?
Proto dnes si tady uložím krátký popis trasy hned den poté co jsem došla. Trasa Krušnými horami je součástí Stezky Českem, kterou jsem se inspirovala a která je teď na mém bucket listu, protože wow! Fakt jsem nečekala, že se mi příroda Krušných hor (a jakože částečně ji z běžek už znám), bude v létě tak moc líbit a má tolik krásných míst schůdných i pro děti.
Takže Stezko Českem, těš se na mě – jednou tě dám celou (jen na těch 2000 km holt budu muset rodinku ještě krapet připravit).
A tak se prostě v pátek odpolko balím, velmi narychlo a beru samozřejmě všechny veledůležité věci, které k přechodu potřebuji (kniha – večer bez ní neusnu, druhá kniha – kdybych tu první dočetla, odličovací tampony a tonikum, dva opalovací krémy – na obličej a tělo, merino trička, náhradní kalhotky a ponožkoboty apod., ovšem ventolin na astma nechávám doma – snad to udýchám). Vše se mi vejde do mého zbrusu nového batohu, 38 litrového Ortovoxu, ještě mám dost místa navíc.
Je to můj první trek po delší době – v květnu jsem prodělala zápal plic a dávala jsem se dokupy dva měsíce. Mám teda trochu obavy, jak se mi půjde, co záda a hlavně co plíce a dech. S kopci jsem nikdy neměla problém, naopak kopce miluju, naštěstí pro mě ale tato trasa moc kopcovitá není.
V 17.18 nasedám v Lovosicích na vlak směr Ústí nad Labem, kde přistupuju do EC Berliner ke kámošce, která jde se mnou (řekly jsme si, že to už bude taková naše letní tradice – aspoň jeden pochod bez dětí a chlapů).
Po 18:00 dojíždíme do Děčína, kde se jdem hned ubytovat na airbnb byt. Je neskutečné vedro a dusno, vlastně jsme zpocené už teď. Jdem do Karls na pivko a boží guiness burger, kecáme, jdem na byt a spát.
1. den
V sobotu ráno si přispíme, v noci pořád někdo na ulici řve a dělá bordel – nj, Děčín.
Všechna vytipovaná bistra mají od 10.00 (wtf?!) a tak si nadcházíme k trase cca +3 km do Coffee and Books kavárny (1,5 km tam a zpět), kde nás u snídaně otravuje miliarda vos, ale stojí to za to – supr káva, milá obsluha a dobrý snídaňový základ na cestu. Cca okolo 11 vyrážíme okolo děčínské Pastýřské ferraty prudce do kopce po červené na Děčínský Sněžník. Krom prvního prudšího stoupání je cesta příjemná lesem, pořád po červené. My jdem podle mapy.cz a checkujem i turistické značky, nechápem to ale scházíme z trasy, uvědomujem si po cca km čili opět + 2 km k trase navíc. Na Sněžník docházíme hladové a žíznivé po cca 3 hodinách svižné chůze. Dáváme smažák a pivo (ceny naprosto příšerné, nastavené na německé turisty ala kousek buchty za 100 Kč, smažák za 200 Kč, pivo 75 Kč, hajzlík za 10 Kč i pro hosty?). Moc velká spokojenost ne, navíc opět hejna vos okolo nás. Krásné výhledy na Lovoš, Milešovku, Ostrý a Kletečnou nám ale nenechají zkazit si náladu…Nádhera.
Po obědě pokračujem dál, po zelené, jak ukazují mapy.cz i ukazatelé (jsme dvě a nejsme úplně blbé, nechápu jak se to stalo ale jdeme 2 km v opačném směru! (asi moc piva) – čili opět nadcházíme + 4 km k plánované trase!). Bohužel jdeme prudce dolů, tudíž po 2 km otočka zpět prudce nahoru a konečně po trase, po zelené až ke krásnému zjevení Fast Food Falta v Jílovém, kde dáváme pivní pauzu. Supermilý pár s náma povídá, doplníme minerály v podobě vychlazeného Kozla a pokračujeme dále lesem po zelené až ke krásnému kempu v Ostrově, kde zabočujeme prudce doleva do kopce. Dále už po červené.
Cesta se zdá nekonečná, máme totiž pro dnešek splněných původně plánovaných 25 km, ale díky naší blbosti nám stále 10km do cíle chybí! Naštěstí nám nechybí humor, celou cestu kecáme a těšíme se na penzion v Petrovicích. Po dlouhých 10 hodinách chůze a v nohách 35 km (místo plánovaných 25 km) přichází rozčarování v Petrovicích – typické město bývalých Sudet, všude retro a kýč v podobě sádrových trpaslíků a divných individuí potulujících se po městě, pár vyhořelých domů a zkrachovalých obchodů, lidí je tu dost ale i tak to tu působí divně mrtvě. Tohle město je zkrátka jeden velký bizár, nicméně máme hlad a vybitý telefon, dáváme smažený květák s bramborem a utrácíme poslední cash v restauraci u radnice (NIKDE tu neberou karty, hm) a jdeme posledních 300m k Penzionu Orion, kde jsme ubytované. Zvenčí penzion působí velmi pochybně, nicméně personál vřele vítací a pokoj voňavý a čistý, dokonce i vkusně zařízený (ikdyž “vkus” je pro Petrovice asi cizí slovo). Jsme překvapené, jak sešoupané máme nohy i ramena, bolí nás trapézy. Díky barefootům ale jako vždy nemám žádné puchýře, čili nedám dopustit přestože plosky mě pálí jak čert. Paní provozní nám prozíravě dala do pokoje větrák – díky Bohu! Venku je ještě v 22.00 bezmála 30 stupňů.
2. den
V neděli se budíme okolo 8 ráno, čeká nás bohatá snídaně i s kávou a džusem, posíláme číšníkovi přes QR 180Kč za osobu (opět neberou karty). Penzion Orion ale předčil očekávání – příště zde klidně i s dětmi.
Pokračujeme dále po červené a dnes nás čeká 27 km na Cínovec. Cesta je příjemná, dlouhé a široké louky, nikde nikdo jen slunce a pár paraglidů nad námi, povětšinou rovinka krom výšlapu na Komáří Vížku, kde vybírám 2000Kč z bankomatu – abych je posléze na trase někde vytratila…no, pro někoho budou Krušné hory fakt štědré. Jídlo i ceny přijatelné. Dáváme dvě plzínky a borůvkový koláč. Záda máme úplně propocená, plosky nohou pálí tak, že je skoro přestávám vnímat a jen prostě setrvačně jdu. Celá trasa je nádherná, částečně lesem, částečně širokými pláněmi posetými pestrými barvami nejrozmanitějších lučních květin. Slunce nám pálí do obličeje, ale co – mažem se poctivě padesátkou od Wooden Spoon (pozn. pro mámy – sebe i děti už mažu jen tímto super roztíratelným opalovákem s neviditelným zinkem – neb minerální filtry jsou šetrné k pokožce i životnímu prostředí, a to prostě chceš). Po cestě potkáváme spoustu nadšenců “stezkařů”, kteří jdou většinou v opačném směru – pěkně jak se to má, od západu na východ, a dle velikosti bagáže na zádech evidentně nejsou na trase jen na dva dny jako my dvě:).
Po 27 km přicházíme asfaltkou na Cínovec, procházíme kolem krásného jezírka kde se koupou převážně nudisti a náš výlet končíme u Bistra na cestě, kde nás autem nabírá můj úžasný muž a jedem domů. Smrdíme, jsme unavené a nabité, přesně jak to má být.
Trasa to byla moc krásná, nečekala jsem od ní nic a domů jsem přijela s pocitem znavených nohou a tělem, čistou hlavou a myšlenkami na další super trek, protože jako vždy po jakémkoli vícedenním treku ke mně doplul ten pocit – ano Míšo, todle je to, co tě sytí a co si tě volá.
Tak se těš příště na report z Dolomit, kam se chystáme s mužem přejít Alta Viu 1, už za necelé 3 týdny, těšíííííííím
Užívej léto, tvoje lovomama